PERO BELLATRIX aneb jednorázovky, básně a drabble - Memories

Vzhledem k tomu, že sem neumím vkládat kurzívu ani tučně označený text platí:
*text písně*
/vzpomínky/
současnost


*In this world you tried
not leaving me alone behind.
There's no other way.
I prayed to the gods let him stay.
The memories ease the pain inside,
now I know why.*

/Barevné paprsky protínají tmu a ozařují tváře bojujících. Já, ač jsem strachy bez sebe, bez problému znehybňuji neznámého muže. Jak padá k zemi, spadne mu smrtijedská maska z tváře. Jeho obličej je zkřivený údivem nad tím, co dokáže obyčejná mudlovská šmejdka. Nemůžu se mu ale věnovat příliš dlouho. Řítí se na mě další kletby. Ať už mířené od nepřítele, či jen odražené mými spolubojovníky. Šikovně se jim vyhýbám a ty které zvládnu posílám obratem směrem k nepříteli. Když mám čas na několik vteřin si vydechnout, očima tě vyhledávám, ale marně. Bojím se. Nechci si připustit, že bys snad už nebyl mezi těmi, co metají kletby po ostatních. Jenom tě prostě nevidím mezi tolika lidmi; uklidňuji sama sebe. Proč mi ale můj šestý smysl říká, že tomu tak není?/

*All of my memories keep you near.
In silent moments imagine you here.
All of my memories keep you near.
Your silent whispers, silent tears.*

Žena v křesle si utřela slzu, která jí tiše stékala po tváři. Pohlédla z okna ven. Bylo to jako tenkrát. Přesně takhle vypadala obloha před třinácti lety, kdy spolu ruka v ruce vycházeli bránou vstříc bitvě, které nebylo vyhnutí.

*Made me promise I'd try
to find my way back in this life.*

/Ještě teď se mi klepou kolena. Ten polibek jakoby obsahoval vše, co jsme si potřebovali říct po celou tu nekonečně dlouhou dobu. Už se mi dokážeš podívat do očí, aniž bys v nich viděl bolest z tvých slov a já jsem potěšena, že ve tvé tváři není ten panovačný vzdor.
,,Odpusť mi, jestli není pozdě. Miluj mě, jestli to dokážeš. Ale já vím, že tě milovat nikdy nepřestanu,“ šeptáš mi a já vím, že tvým slovům můžu věřit. /

*I hope there is a way
to give me a sign you're ok.*

/Je po všem, ale já necítím pocit úlevy. Naopak. Zmateně se prodírám Velkou síní. Odstrkuji od sebe plačící lidi. Už tě vidím, ale ne tam kde máš být. Měl si být se svými přáteli. Utěšovat svoji matku ze ztráty tvého ohavného otce. Měl jsi trpět. Každý si tím dnes měl projít. Ne. Nemáš tam ležet mezi mrtvými./

*Reminds me again it's worth it all
so I can go on.*

/,,Když ono je to tak těžké.“
,,Nic na světě není zadarmo, Hermiono.“/

Přemýšlím o tvých slovech. I teď po patnácti letech je mám stále v živé paměti.

*All of my memories keep you near.
In silent moments imagine you here.
All of my memories keep you near.
Your silent whispers, silent tears.*

Hermiona se letos ani nesnažila zadržet slzy. Dnešek je pro ni významný. Významnější než Vánoce. Dnešek je jediný den v roce, kdy si dovolí na něho myslet. A navíc. Dnes je to 29 let od jeho smrti a 30 let od nejlepšího dne jejího života – ode dne kdy se jejich rty poprvé setkaly.
Hodiny na věži odbily půlnoc. Hermiona z kapsy vytáhla pečlivě složený kapesník. Otřela si slzy, pak sfoukla svíčku.
Brzy na to ulehla sama ve své studené posteli.

*Together in all these memories
I see your smile.
All the memories I hold dear.
Darling, you know I love you
till the end of time.*

Stařena křečovitě svírala jedinou fotografii muže, kterého nikdy nepřestala milovat.

/,,Hermiono, víš, že nesnáším focení.“
,,Miláčku, prosím, jen kvůli mně,“ škemrám
,,Ať můžeme našim dětem ukazovat jaký jsi byl fešák když jsi byl mladý,“ dodávám s úšklebkem.
,,Co tím chceš říct,“ snaží se o rádoby výhružný tón.
Ale spoušť nakonec stejně mačkám. A jeho odměnou mu je dlouhý polibek./

Tehdy jsem nevěděla, že je tak vzácný. Byl poslední. Deset minut poté nás k sobě zavolal Harry; při té vzpomínce si Hermiona nevědomky přejela rukou po prstenu na levé ruce.

/,,Ještě jednou vám všem děkuji, že jste přišli a budete bojovat, ale kdyby přece jenom chtěl někdo vycouvat, nikdo mu to nebude vyčítat,“ zakončuje svou řeč Harry.
Ve Velké síni zavládá ticho, ale jen na chvíli. Začínají domluvy, výměny názorů i menší hádky.
Jemně mi tiskneš ruku. Podívám se do tvých nádherných očí. Mám pocit, že nikdy nenastane chvíle kdy by mě nefascinovaly.
,,Mio,“ oslovuješ mě tak, jak můžeš jenom ty: ,,Mio, jestli se mi něco stane, chci, abys věděla, že tě miluji. Nesouhlasím, s tím abys šla bojovat, ale vím, že vzhledem k tomu, že jsi nejlepší přítelkyně Pottera tak asi nic nezmůžu.“ Smutně se na mě díváš. Skoro čekáš, že tvá slova vyvrátím a budu na tebe poslušně čekat někde v bezpečí.
,,Až bude po všem, Mio, tak si Tě vezmu a budeme mít spolu spoustu dětí,“ potom dodává: ,,Tedy pokud budeš chtít,“ pořád mu zůstalo něco z jeho starého chování, ale na to nemám teď myšlenky. Skáču mu do náruče a něžně šeptám ty dvě kouzelná slůvka./

Málem jsem si ani nevšimla, že mi ten prstýnek navlékl na ruku; usmívá se žena, přestože se jí po tváři kutálejí dvě slzičky. Dvě poslední slzičky, které doprovázejí poslední výdechy.
Umírá. Ví to ona i léčitelé u svatého Munga. Tato žena se 70. narozenin nedožije.

*All of my memories keep you near.
In silent moments imagine you here.
All of my memories keep you near.
Your silent whispers, silent tears.
All of my memories...*

/,,Odpusť mi, jestli není pozdě. Miluj mě, jestli to dokážeš. Ale já vím, že tě milovat nikdy nepřestanu.“/

Léčitel mu jemně stiskl rameno:
,,Její poslední slova, pane Pottere, byla – už dost vzpomínek, za chvíli budu konečně s tebou, Draco…“